S02E09 - Rozum a city – když impulzivita převezme řízení
Proč si dokážeš koupit dům za 20 minut – ale neumíš si vybrat film? Proč řekneš ano – a pak toho lituješ? V téhle epizodě mluvíme o ADHD, impulzivitě, studu, RSD a o tom, proč to není o slabé morálce – ale o tom, jak mozek reguluje odměnu a emoce. A jo – podělím se s tebou o dvě moje nejvíc impulzivní rozhodnutí.
POSLECHNI SI EPIZODU NA SPOTIFY
OK, lidičky, vítejte na Amygdala party. Jmenuju se Step a vítám tě u dnešní epizody.
Jak jsem minule slíbila Dopamille, tahle epizoda bude o něco lehčí než ta předchozí – potřebujeme přece taky trochu víc zábavných dnů.
DOPAMILLA: Ještě že mě posloucháš.
Jo, Dopamillo, občas jo.
Jak jsem taky minule říkala, Připravuji teď bezpečný online prostor pro ženy s ADHD — nebo pro ty, které cítí, že jejich mozek funguje trochu jinak. Místo, kde nemusíte nic vysvětlovat a konečně v tom nebudete samy. Pokud chcete vědět, až otevřu dveře, můžete se zapsat na čekací listinu. Odkaz najdete v amygdalaparty.cz. Dám ti vědět – úplně nezávazně.
DOPAMILLA: A musíš říct, že tam budu mít i svou vlastní stránku!
Jasně, Dopamillo, budeš tam mít i svou úplně vlastní stránku. To ti můžu slíbit.
Tak jo, dnešní epizoda – je o impulzivitě. A impulzivita je mimochodem taky jeden z důvodů, proč většinou nedokážu v jedné epizodě říct, o čem bude ta příští. Protože i když mám ambice držet se určitého tématu, vždycky zpoza rohu vybruslí něco jiného, co mě nadchne, strhne – a ups, jsme úplně jinde.
A vlastně nechci mluvit jen o impulzivitě. Chci mluvit i o jejím protipólu – o neschopnosti se rozhodnout. Protože tyhle dvě věci – aspoň u mě – jsou dvě strany téže mince. A často jdou ruku v ruce.
Dám ti příklad.
Před pár lety, když jsem si kupovala svůj první byt, potřebovala jsem taky pračku. O pračkách toho moc nevím, moc mě to nezajímá – hlavně ať funguje. Jestli se jmenuje tak nebo onak, je mi úplně jedno.
Tak jsem přišla do obchodu, odchytla prodavače a říkám: Chci pračku. Tu nejlepší, co máte – ale v rámci rozumného rozpočtu.
On se zeptal, co je pro mě rozumný rozpočet. Řekla jsem mu částku. Ukázal na jednu pračku, vyjmenoval všechny její skvělé funkce. Já kývala, zaplatila, domluvila dopravu. Hotovo.
Tipuju, že celý proces rozhodnutí, že si vezmu právě tuhle pračku, mi zabral tak tři minuty.
DOPAMILLA: No, ten prodavač si musel říkat, že to byly snadno vydělané peníze za tři minuty.
To jasně, Dopamillo. Na to není nic špatného.
Pro srovnání – včera jsem seděla na gauči a přepínala mezi streamovacími službami, co máme, a hledala něco, na co bych se podívala. Asi po 25 minutách jsem došla k závěru, že se prostě nedokážu rozhodnout – a začala jsem si místo toho číst.
Nic nepůsobilo správně. Neměla jsem chuť se dívat na action – aspoň ne na ty filmy, co jsem našla. Žádný ze seriálů, které mi to házelo do feedu, nevypadal zajímavě. Romantika? Ne. Tak jsem nakonec skončila u… ničeho.
DOPAMILLA: No tak možná ne úplně u ničeho. Můžeš se aspoň rozčilovat nad tím, jak hrozné jsou ty kategorie „doporučeno pro tebe“…
No jo, to samozřejmě můžu. Ale koupit pračku za tři minuty vlastně nebylo to největší rozhodnutí, které jsem udělala během krátké doby. Když vydržíš do konce epizody, řeknu ti, co jsem udělala – vlastně dvě věci. A můžeš si sama rozhodnout, co z toho je větší úlet.
Ale pojďme se podívat na to, co za tím je.
Jak je možné, že rozhodnutí, které stojí několik tisíc korun, je mnohem jednodušší než něco, co je víceméně zadarmo?
DOPAMILLA: No já tipuju, že ti rozum volal, ale tys to nezvedla, protože to bylo neznámé číslo…
Haha, jo, to by se v podstatě klidně mohlo stát, ano. Ale bohužel je to trochu složitější. Pamatuješ, jak jsme mluvily o tom, že náš mozek je nastavený tak, aby reagoval rychle? Protože kdysi dávno bylo potřeba reagovat rychle, pokud sis chtěla obstarat jídlo?
Takže náš mozek je propojený tak, že podnět vede k akci. Ale neptá se, jestli je rozumné jednat!
DOPAMILLA: Jo, proto občas bušíš do klávesnice a diskutuješ s každým, kdo jde kolem. O rozumném využití času se mluvit nedá.
Ne, to teda nedá. Ale ta rychlá reakce nám dává něco důležitého. A jo – hádáš správně. Očekávání odměny spouští dopamin.
Když něco vnímáme jako naléhavé – teď musíš chytit zajíce, jinak budeš dneska o hladu – reagujeme bleskově. Dlouho předtím, než se rozum stihne připojit a zeptat se: „Je tohle fakt dobrý nápad?“
Lidé bez ADHD mají často o něco stabilnější pauzu mezi impulzem a činem. Zastaví se a zvažují, jestli je to chytré. Ne vědomě – prostě se to stane. My se nezastavíme. My prostě jednáme.
DOPAMILLA: Kéž bys reagovala stejně rychle na hromadu prádla!
No jo, Dopamillo, člověk nemůže mít všechno.
Ale pojďme se podívat, co se vlastně děje v našem mozku. Protože tohle samozřejmě není o tom, že jsme hloupé nebo že děláme schválně špatná rozhodnutí. Nejsme nezodpovědné, i když to tak někdy může vypadat.
Náš mozek má – hodně zjednodušeně – dva systémy, které spolupracují. Ale ne vždycky stejným tempem.
Limbický systém je starší část mozku. Ten reaguje na emoce, nebezpečí, odměnu. Je rychlý, je emoční a nezajímají ho následky. Ptá se jen: Je to dobrý nebo špatný pocit?
Prefrontální kortex je novější část, hned za čelem. Je zodpovědný za plánování, kontrolu impulzů, myšlení dopředu. Ptá se: Je tohle rozumné? Co se stane potom? Je to tak trochu dospělák v domě.
U lidí bez ADHD tyhle dvě části pracují docela synchronně. Prefrontální kortex stihne „situaci zkontrolovat“ ještě předtím, než dojde k akci.
DOPAMILLA: Jasně že jo. Jsou přece normální!
No, já bych volila jiná slova, ale budiž. U ADHD vidíme, že ta část mozku, která má brzdit a regulovat, je často méně efektivní – potřebuje víc času, aby se zapojila. Je to ten nespolehlivý ředitel, o kterém jsme mluvily dřív. Nikdy nevíš, jestli je v práci – a jestli je střízlivý, když tam je.
Takže limbický systém jedná. A prefrontální kortex dorazí až potom, jako ten klasický lehce opožděný dospělý, který řekne: „Ehm… bylo tohle vlastně moudré?“
DOPAMILLA: Trochu jako když se rodiče vrátí domů a najdou dům zdemolovaný puberťáky…
Možná ne úplně tak dramatické – ale dost podobné, jo.
Jenže ještě jsme nevysvětlily, jak to vede k tomu, že některá rozhodnutí uděláme rychlostí blesku, zatímco jiná… no, nad jinými dokážeme přemýšlet celé měsíce.
Můj partner mi občas říká, že moc neumím myslet na následky. Cože? říkám já. Já, která tak ráda analyzuju, promýšlím různé scénáře, plánuji pro všechny možné varianty… Vidíš to, že jo? Možná jsi taky jako já – chceš vědět, co se může stát, mít připravené alternativy, abys byla připravená?
Takže jsem tu poznámku – jo, působilo to jako obvinění – že nemyslím na následky, vnímala jako naprosto absurdní. Úplně mimo. Totálně vedle.
… dokud jsem se nad tím opravdu nezamyslela.
DOPAMILLA: No právě. Chtěla jsem to říct. Možná bys měla na chvíli zastavit a přemýšlet, co říkáš. Je ten ředitel vůbec v práci?
Teď už jsi otravná, Dopamillo.
Ale musela jsem si přiznat – aspoň sama před sebou – že můj partner má možná pravdu. Protože někdy, hlavně u rozhodnutí, která dělám tady a teď a v šílené rychlosti, si prostě nestihnu promyslet následky.
Takže když si koupíš kabelku, protože je krásná a hodí se ti – a pak zjistíš, že jsi ji koupila za peníze, které jsi měla použít na narozeninový dárek pro synovce… a teď na to nemáš rozpočet…
No jo. Pak možná nejsi – stejně jako já – úplně nejlepší v přemýšlení o důsledcích.
DOPAMILLA: Ale máš hezkou kabelku. To se taky počítá.
No… počítá. Ale stejně. Já ale chci vědět, proč tenhle paradox vzniká. Proč je tak snadné koupit pračku, ale tak těžké vybrat film?
Krátká odpověď je: když něco hoří, rozhoduje se snadno.
Stojíš před tygrem – musíš se rychle rozhodnout, jestli utečeš, nebo zaútočíš. Nebo co vlastně uděláš. Závisí na tom tvůj život. Jenže náš mozek úplně nerozlišuje mezi tygrem a pračkou. Reaguje na pocit naléhavosti – ne nutně na skutečné ohrožení života.
Potřebuju pračku. Mám špinavé prádlo a rozhodně ho nebudu prát ručně. Je to naléhavé. Potřebuju řešení. Potřebuju řešení TEĎ. Dej mi pračku hned.
Ten pocit nese rozhodnutí dopředu. Limbický systém má co dělat.
DOPAMILLA: Už to mám! Už vím, proč je nemožné vybrat film!
Jo, tuším, že víš. Protože tam není žádná krize. Jestli si vybereš romantickou komedii nebo akční film… je to jako stát v lese a přemýšlet, jestli si dáš borůvky nebo ostružiny. Obojí je dobré, obojí láká – ale nic se nestane, když si vybereš jedno nebo druhé.
A ještě trochu složitěji: pračka má objektivní hodnoty. Stojí tolik a tolik. Má tolik a tolik otáček, takový a takový program. Jsou tam konkrétní kritéria, ke kterým se můžeš vztáhnout.
Filmy? Tam už to tak jasné není. Takže mozek jede, přemílá, přepočítává… a stejně se nerozhodne.
DOPAMILLA: Netflix by měl mít tlačítko pro ADHD: „Rozhodnu za tebe!“
Možná by to fungovalo. A možná taky ne. Protože už se mi několikrát stalo, že jsem se rozhodla, pustila film… a po méně než třiceti sekundách jsem si řekla: Ne. To není ono. A ten mozek může jet dál.
DOPAMILLA: No dobře, a co s tím teda máme dělat?
Ve skutečnosti je to docela jednoduché, Dopamillo. Buď potřebuješ deadline. Nebo jasná kritéria.
Takže si řekneš: Musíš se rozhodnout do osmi, jinak se nebudeš dívat na nic.
Nebo si řekneš: Vybereš si film režírovaný Clint Eastwood.
A když si řekneš, že si do osmi vybereš film od Clinta Eastwooda, je to ještě jednodušší. Najednou jsou mantinely.
DOPAMILLA: Dřív to bylo jednodušší. Jeden televizní kanál a hotovo. Buď se díváš, nebo nedíváš.
Jo, přesně tak. Méně voleb to dělá jednodušší. Proto taky většinou není problém rozhodnout se, co budeš večer dělat na chatě bez elektřiny a bez signálu. Bude se hrát žolíky nebo člověče nezlob se – víc možností prostě není.
Jenže… tohle nejsou jen polozábavné momenty o tom, jak dlouho vybíráš film. Tohle může mít i svou cenu.
Zkus si odpovědět na tohle: Kejvla jsi někdy ano něčemu, protože to v tu chvíli znělo jako skvělý nápad – ale když ten den přišel, začala jsi hledat výmluvu, jak se z toho dostat? Brigáda? Pracovní porada? Kafe s kamarádkami?
Často říkáš ano z opravdového nadšení. Ze zájmu. Z péče. Jasně že pomůžeš. Jasně že se zapojíš.
Jenže když říkáš ano, nezkontroluješ si, jestli na to máš kapacitu. A někdy to ani zkontrolovat nejde – protože energie kolísá.
A najednou sedíš v práci a víš, že ten úkol, který jsi minulý týden na poradě tak nadšeně přijala, prostě nezvládneš dodělat.
Nebo že už nemáš sílu hlídat sestřiny děti.
DOPAMILLA: Nebo jsi možná řekla ano jen proto, že jsi neuměla říct ne?
Jo, to je samozřejmě taky možnost. Nechceš nikoho zklamat. Šéfa. Kolegy. Rodinné večeře.
A tady jsme zpátky u něčeho, o čem jsme už mluvily – u RSD, tedy přecitlivělosti na odmítnutí. Protože strach ze zklamání druhých může být tak intenzivní, že „ano“ vyletí z pusy automaticky, ještě než to stihneš promyslet. Není to jen zdvořilost. Není to jen nadšení. Je to fyzické nepohodlí při představě toho, že můžeš někoho odmítnout nebo zklamat.
A najednou máš šít kostýmy na školní představení. Péct dort na oslavu kvartálních výsledků v práci. Napsat tiskovou zprávu do médií. Manžel potřebuje, abys cestou z práce vyzvedla nářadí. A máma chce, abys se stavila a podívala se na dopis, který jí přišel poštou.
Jo, jo, jo. To zvládnu. To dám.
Jenže pak to nedáš. A tehdy nastupuje stud.
Proč jsem tak nemožná?
Nebo to všechno zvládneš – ale když přijdeš domů, padneš na gauč a sotva máš sílu si dát večeři.
DOPAMILLA: Jak tě tak znám, má to i temnější stránku, že?
Jo. Bohužel má. Protože tahle impulzivita není jen o tom, že neodevzdáš šéfovi zprávu nebo že ses upsala k pečení muffinů. Může vést i k závislostem a impulzům za potěšením. Jídlo. Nakupování. Alkohol. Hry. Scrollování. Drogy.
Mozek s ADHD neustále hledá dopamin. To víme. A když běžný život nedává dost stimulace, dost odměny, dost pocitu úspěchu – mozek začne hledat zkratky. A ty zkratky jsou všude.
Jídlo, které chutná dobře právě teď. Nákupy ne eshopech, které dají malý kick, když přijde balík. Sklenka vína, která utiší hluk v hlavě. Hry s okamžitou odměnou. Nekonečné scrollování, protože vždycky je tam něco nového. A pro některé – silnější věci.
DOPAMILLA: A všechny ty věci fungují. V tu chvíli.
Jo. A právě to je ten problém. Ony fungují. Mozek se rychle naučí, že tohle je zkratka k tomu, co potřebuje. A pak chce víc.
To není slabost. To není špatná morálka. To je mozek, který se snaží regulovat sám sebe nástroji, které má po ruce.
Už dlouho si říkám, že udělám epizodu o závislosti. Ale je to téma, na které musím být připravená. Je těžké. A – i já mám svoje věci, se kterými bojuju. Takže ta epizoda přijde. Jen nevím kdy.
DOPAMILLA: Objala bych tě, ale ty ji asi nechceš…
Teď ne, Dopamillo. Ale děkuju. Radši půjdu dál,OK? Protože je tu ještě jedna věc. Nejen dopamin nám dělá problémy. Je to i aktuální stav.
Nedostatek spánku. Stres. Hormonální výkyvy. To všechno hraje roli. Samozřejmě že hraje.
Některé dny je mnohem snazší vrhnout se po hlavě do dalších a dalších věcí. Jiné dny se dokážeš zastavit a říct si: Hm. Je tohle opravdu chytré?
Protože víš – někde hluboko – že toho budeš litovat. Víš, že to není úplně moudré. Ale je to, jako bys už naskočila do vlaku. A jet až do špatné stanice je méně bolestivé než vyskočit za jízdy.
Ať je to úplně jasné: Tohle není morální slabost. Tohle je chemie.
DOPAMILLA: Jo, ale za ten vlak se pak stydíš, že?
Jo. To je skoro to nejtěžší. Ten stud potom. Říkáš si, že jsi to měla vědět. Že jsi se měla zastavit. Že jsi to zase udělala. A přesto se to stalo.
Ale víš co? Je lepší to ustát. Říct: OK. Udělala jsem hloupost.
Protože stud to zhoršuje. Zvyšuje stres. A stres nikdy není dobrý pomocník. Čím víc stresu, tím větší pravděpodobnost, že uděláš další špatná rozhodnutí – ne méně.
Tohle jsem se naučila, když jsem pracovala v public relations. Když uděláš chybu, je lepší ji přiznat. Neomlouvat se donekonečna. Nehledat výmluvy. Prostě ji vlastnit. To působí nejčistěji.
Nehroutit se a neprohlašovat, že jsi nemožná a už to nikdy, nikdy neuděláš. Když to vezmeš na sebe, stane se to lidským. Lidé odpouští tomu, kdo lituje. Ale když začneš vymýšlet spoustu výmluv, které objektivně nejsou moc dobrý, jen si tím uškodíš.
DOPAMILLA: Myslíš něco jako… „lyže byly špatně namazané“, když lyžař prohraje v cílové rovince?
No tak se dá říct, že soupeř byl prostě lepší. Silnější. Neházet vinu na okolnosti.
Spíš něco jako: „Omlouvám se, že zítra nemůžu upéct dort na brigádu. Vzala jsem si toho moc a nezvládnu to. Ale můžu koupit jeden v cukrárně, to snad bude v pohodě.“
Vím, že to zní jednoduše. A pro mnoho z nás je to všechno, jen ne jednoduché. Protože přiznat chybu může být skoro stejně hrozné jako ta chyba samotná. Ale i tak to stojí za pokus. Protože alternativa – vysvětlovat, omlouvat se, zamotávat se do toho víc a víc – stojí z dlouhodobého hlediska mnohem víc.
DOPAMILLA: Musíš zmínit toho komika!
Jo, to musím. Jestli znáš Trevor Noah, možná jsi viděla i jeho reel. Má tam klip, kde vysvětluje, jak to řeší on – a odpověď je tak jednoduchá, až je geniální. Říká: Říkej NE. Ať se tě lidi ptají na cokoliv – řekni ne.
DOPAMILLA: To je skvělá rada pro mozek, který celý život žije s RSD!
Jo, chápu.Ale on tím myslí skoro automaticky. Jako výchozí nastavení.
A pokud nejsi schopná být tak „brutální“ a říct rovnou ne, řekni třeba:
„Podívám se do kalendáře a ozvu se.“
„Musím se zeptat partnera, jestli může pohlídat psy.“
„Zkontroluju si termín toho druhého projektu, ať si to nedám na stejný den.“
„Musím si něco ověřit…“
Doplň si tam něco, co pro tebe (slyšíš? Pro tebe) zní věrohodně. A používej to pravidelně.
Klidně si vytvoř čtyři pět takových vět a nauč se je používat. Nemusíš být kreativní a vymýšlet umírající příbuzné, uprchlou kočku nebo auto visící nad propastí.
Drž se věcných důvodů. A nepřeháněj to s vysvětlováním.
Protože většina lidí unese „ne“. Pro někoho, kdo nemá přestimulovaný mozek hladový po dopaminu, to není katastrofa. Svět se nezhroutí. A to ty víš – intelektuálně. Ale vědět to a cítit to v těle ve chvíli, kdy se tě někdo na něco ptá, jsou dvě úplně jiné věci.
DOPAMILLA: To si budu muset trénovat před zrcadlem! Bohužel nemůžu, jsem na služební cestě. Ne, počkej… Podívám se do kalendáře, myslím, že tam mám celodenní meeting. Takhle?
Jo. Přesně tak.
A proč to dělat? Protože tím dáš tomu svému roztržitému řediteli – prefrontálnímu kortexu – čas promluvit si s limbickým systémem. A když rozum dostane šanci regulovat emoce, může se ukázat, že tentokrát je nejrozumnější říct ne.
Ale pořád můžeš říct ano, pokud chceš.
Pro mě je nejtěžší říkat ano na společenské akce. Protože vím, že často řeknu ano – a v den D toho lituju jak pes. Ale zároveň vím, že když se tam dostanu, většinou je mi tam vlastně dobře.
Takže říkám: „Jo, myslím, že přijdu. Ale finální slovo ti řeknu, až se to bude blížit.“
Tím si nechávám otevřená zadní vrátka. Můj mozek ví, že může vycouvat, když bude chtít. A často už jen tohle vědomí stačí, abych nakonec šla ráda.
DOPAMILLA: A hlavně – neodpovídej na takové otázky, když jsi hladová, unavená nebo úplně vyčerpaná!
To je hodně důležité. Hladový a unavený mozek má ještě menší kapacitu říct ne. Zásoby dopaminu jsou ještě nižší než obvykle. Tak si radši dej banán nebo si na chvíli lehni – a odpověz potom.
DOPAMILLA: Nech mě zkontrolovat hladinu cukru v krvi, než odpovím!
Přesně! To nejdůležitější ale je tohle:
Pokud jsi v situaci, kdy celé tělo křičí: Řekni ano, řekni ano, řekni ano! – právě tehdy se máš zastavit. Dát mozku pauzu, aby se mohl zapojit ten rozumný kus. Nikdo neumře, když odpovíš o deset minut později.
„Musím si to ověřit, dej mi pár minut,“ je stejně legitimní odpověď jako ANO. I když se z toho nakonec vyklube ne – protože zjistíš, že kalendář je plný a stejně máš péct ten zatracený dort.
DOPAMILLA: Ale ty jsi nám něco slíbila. Nezapomeň.
Jo. To je pravda. Nejsem žádná světice. Taky jsem udělala spoustu impulzivních rozhodnutí. Často těch velkých. A možná jsem si je omlouvala „instinktem“. Intuicí. Protože se cítila správně – a cítí se správně i deset, patnáct let poté.
Takže někdy si myslím, že si musíme dovolit té intuici věřit.
Dva příklady:
Na koupi domu jsem potřebovala asi dvacet minut.
A – tohle je možná ještě šílenější – se svým partnerem jsem se seznámila tři týdny předtím, než se ke mně „nastěhoval“.
DOPAMILLA: To není pravda!
Ne, není, Dopamillo. Nenastěhoval se. Přijel na návštěvu. Jenže ta návštěva trvá už přes deset let…
Takže někdy má intuice pravdu. Jen ne vždycky tehdy, když s sebou přináší další schůzky, další projekty, další úkoly a další… další způsoby, jak vyhořet. OK?
A to, že impulzivně říkáš ano, často vychází z opravdové péče, nadšení a hledání radosti. To je pozitivní motivace. Za to se nemáš stydět. To není charakterová vada.
Ale mozek s ADHD potřebuje pomoct vybudovat tu pauzu mezi impulzem a reakcí. A to není něco, co si jen tak „rozhodneš“. To je něco, co si musíš natrénovat. Vytvořit systém.
A nezapomeň, jak jsem říkala v úvodu, připravuji soukromou komunitu pro ženy s ADHD.
Pokud chcete být mezi prvními, zapište se na čekací listinu — odkaz najdete na amygdalaparty.cz.